Ještě pořád lítám po doktorech. Některým se to možná zdá divné, vždyť už jsem po operaci asi měsíc. Tím to, ale všechno neskončilo. Spíš začalo. Například dneska jsem šla k doktorce kvůli papírům, které potřebuji k tomu, abych mohla jet do lázní(ne, že by se mi tam nějak chtělo). Když jsme dorazily do ordinace nebylo tam ani živáčka a tak jsem doufala, že to budu mít rychle za sebou. Bohužel jsem se zpletla. Nejdříve se mi zdálo, že mi doktorka ty papíry opravdu vypíše. To se mi však jen zdálo. Ze všeho nejdřív mě prohlédla, zvážila, změřila atd. Potom se mi podívala na břicho a zeptala se mě odkud mám ty jizvy. Myslela jsem, že omdlím. V tu chvíli se mi hlavou honily různé myšlenky např. Copak se ta baba zbláznila? Přišla snad o paměť? Vždyť to ona mě poslala do nemocnice kvůli slepáku a teď si to nepamatuje? Mojí mamce málem vypadly oči. a vypadala

jakoby do ní uhodil blesk Když se konečně vzpamatovala, začala doktorce vysvětlovat, že jsem byla na operaci a ona si na to až po 10 minutách vzpomněla. Po další půlhodině strávené v ordinaci, odcházíme s úplně pokaženou náladou. A v duchu víme, že tady nejsme naposled. No prostě paráda!!! Já mám na doktory fakt štěstí. Až do teď mi však nedá spát myšlenka, že moje doktorka je prostě nahlavu.